DANIOVÉ
Objev Baliemského údolí v roce 1938 je zlatý hřeb v odhalování Nové Guineje. Stává se obrovskou senzací o zapomenuté době kamenné. V primitivním světě vládnou lovci lebek, kanibalismus, kamenné sekery, bambusové a kostěné nože. National Geographic píše o objevu tisíciletí, zpravodajové dávají Baliemu přezdívku Shangri-la, zaslíbená země.
Příští bílá tvář patřila misionáři, který sem roku 1954 seskočil padákem.
První misijní stanici založili v Hetegima z naplavenin a nazvali ji transplantace amerického komfortu do Údolí kanibalů. Za 7 měsíců postavili přistávací dráhu. Už Archboldova expedice zabila dva Dani. Obracení na víru je prý těžký úkol, mezi jiným pro nechuť Dani z pachu bělošských těl. Když někam šli s Dani, byli misionáři žádáni, aby se drželi po větru. Prohlásili, že Dani jsou „nejtvrdší oříšek k rozlousknutí.“ V roce 1958 sem dorazili katoličtí misionáři františkánského řádu a v únoru 1960 u Pyramid už spalovali náboženské předměty. 200 metrů dlouhá hranice z fetišů vzplála plamenem. Spalování se účastnilo 25 000 Dani! Víra předků je ale pevně zakořeněna. V krvavé válce kmenů v roce 1966 padlo 125 obětí. Vládní zásahy přinesly do válek změny. Války byly vždy součástí života Dani. Krátký výbuch násilí vyvolával dlouhou rituální válku. Možná, že války nikdy neskončí …
Slavnostní rituál začíná. Válečně zmalovaní muži přináší prase střelci s lukem, šíp nachází cestu do prasečích plic. Střelec zašťourá šípem ve slábnoucím praseti, zpěněná krev prýští z rány. Mladý krasavec si na prase stoupne, aby krev více proudila. Vyhaslého tvora položí hlavou směrem k pilamo a zkříží mu pracky jako znamení duchům. Tak velí letité tradice a zvyky. Praseti uřežou uši a ocas. Uši jsou nečisté, nesmí zůstat ve vesnici, ocas odloží pro náčelníka.
Bojovník má vztyčené kančí tesáky z nosní přepážky. Septum proděraví ostnem a prostrkávají se jím silnější klacíky, až je otvor velký i pro kančí zub. Vlasy má pomazané prasečím sádlem, z černočervené čelenky vystupují zdobná pera, na temeni je načepýřená péřová ozdoba. Tělo se leskne tukem obarveným sazemi, na krku visí walimo z kůry a ulit zavinutců, které chrání před zlými duchy. Svaly paží zvýrazňuje teken, náramek ze psí srsti a kapradí. Na přirození je nasazená tykev a na jejím konci ocas kuskusa. Bosé nohy stoupají na dřevěný špalík, ruce tahají ratan, který klouže po suchém dřívku se zářezem. Po tření se od klacku začíná kouřit, hrst suché trávy zachycuje jiskry. Kouzelný dech čaruje nesmělé plamínky, jsme svědky zrození ohně. Cesta k jeho vzniku je stará tisíce let. Hladové plameny olizují prase a opalují štětiny. Bambusový nůž nařezává kůži černého prasete. Začíná se po obou stranách tlamy, řez pokračuje kolem břicha a mezi nohama až k řitnímu otvoru. Kamenná sekera prase šikovně porcuje.
Prase uam je nejdůležitější majetek, poměřuje cenu ženy. Za dobrou nevěstu je i pět prasat. Pro prasata se vedou války jako kdysi v Tróji o krásnou Helenu. Každá část prasete se dá sníst, krví se potírají kouzelné znaky, ocas a kly jsou ke zdobení, šourek a penis kanců zahání zlé duchy.
„Co kdybych ti prase ukradl?“ ptám se.
„Asi bych tě zabil! Ale dneska už bych tě nesnědl!“
Posuv času nejde zapomenout...
Kouzelná bpakate . Sítě žen se prohýbají váhou zeleně přenášené na prostranství silimo. Pole vydala nejlepší batáty s révou a listy hela. Ženy vyhloubily bpakate , rituální jámu na vaření. Tráva se rozhodí po dně aby přesahovala okraj. Muži nosí kameny a připravují hranici, kterou slavnostně zapaluje náčelník. Plameny sálají tak, že kameny pukají a vystřelují do vzduchu. Dřevěnými vidlicemi se žhavé kameny přenášejí z ohniště do jámy, kde prokládají révu, listí a sladké brambory. Vše překrývá vrstva trávy, která zachycuje páru, potraviny dole pěkně podusí. Po chvíli se tráva rozevírá a tykve rozstřikují na jídlo vodu. Muži kladou do jámy maso a svazky kapradin s vnitřnostmi prasete. Jámu zakrývají trávou, ratanové smyčky jistí kouřící stoh, kameny na povrchu tvoří ochrannou poklici. Kouzelná jáma konečně vydá poklady! Co připravil obří „papiňák?“ Klacky rozhrabují kouřící lupení, ven vyplouvají kořínky a sladké brambory.
Batáty dle legendy vznikly tak, že dvě ženy během hádky spatřily muže, jak se vyprazdňuje do potoka. Když odešel, prohlédly si exkrementy. Zjistily, že to jsou batáty a začaly je pěstovat, hádky skončily. Mýty hovoří o tom, jak rostliny dělalo úrodnými mužské semeno nebo menstruační krev. Hrdina Soido souložil se ženou, ale jeho penis byl tak dlouhý, že ji prorazil a semeno vystříklo přes celý ostrov. Tam, kde dopadlo, vyrostly nové neznámé plodiny. Muž z Kiwai udělal do země díru a kopuloval. Přitom oplodnil duchovní ženu podsvětí, která porodila první jam. Sladké brambory ipomea jsou plodinou nového světa od pátého století. Snesou i vyšší nadmořskou výšku, domorodci tak mohli utéct z dosahu malarických komárů nížin. Daniové rozlišují 70 druhů batátů. Některé jen pro těhotné ženy nebo starce. Duchům předků patří první batáty z každého políčka.
Mumie. Černá vyuzená smrt křičí v Jiwice, temný svědek minulosti vypadá tajemně. Mabel Mimintok byl velký náčelník, proto se mu dostalo cti mumifikace. Vysušený obličej má hrůzný výraz výkřiku, jakoby v okamžiku smrti volal „Ne, nezabíjej mne!“ Smrtící úder kamennou sekerou? Vykřičeně tichá ústa to už neprozradí. Odpovědi domorodců na stáří mumie se různí do tří set. Je těžké ptát se na věk dědečka lidí, kteří sami neví, kdy se narodili a kolik je jim let.
V Akimě je vyuzený bojovník Werapak Elosarek. Vysušená kůže je jak pergamen s informacemi minulosti! Hrdina má svázané nohy a hlavu smutně svěšenou mezi rameny. Jaká potupa v zemi, kde každý dotek má mít svůj důvod. Hrdý válečník má ve výrazu odevzdanost. Provazy a záplaty svazují jeho tělo. Čelenka a náhrdelník mikak mají dodávat důstojnost. Arabské mumiyah – smůla vyjadřuje nabalzamované tělo pro posmrtné uchování. Proces nakuřování tu začíná pět dní po smrti. Tělo zemřelého svážou do kozelce a připevní nad oheň. Plameny udržují týden, pak nakuřují každý třetí den. Na bobtnajícím tělě naskakují puchýře, které propichují ratanovými trny a uvolňují tělesné tekutiny. Ženy otírají tělo kůrou tak, aby nic neupadlo, pak by duši mrtvého pohltila země. Po týdnech nakuřování tělo seschne na zlomek váhy.
Smutek a sekání prstů . V korytě říčky se žena od pasu nahoru potírá jílem. Nabírá jílový maz a mizí pod nánosem bahna. Ženy měsíc po pohřbu demonstrují žal. Oblékají se do smutku! Příčinou je smrt blízkého. Krutý je pohled na zohavené prsty. Ženy blízké mrtvému od 12-ti let si nechají amputovat prst až ke druhému článku. Drsný rituál odsekávání prstů iki palin je nekompromisní. Začíná malíčkem, celý zůstává palec, případně první dva prsty jedné ruky. S novým úmrtím bude dívka o další článek prstu kratší. Amputace probíhá za plného vědomí, k otupení nepomůže alkohol, který zde neznají. Místní anestézie má zvláštní pojetí. Ováží paži nad loktem, pak ženu uchopí za předloktí a prudce jí udeří loktem o kámen. Trefa do brňavky znecitliví nervy v prstech a krátce umrtví ruku. Ruka se přidrží na kameni a „sekáč odborník“ kamennou teslicí odsekne prst či dva u prvního kloubu. Někdy seká kamenným sekáčkem. Krvácející zbytek prstu se zabalí do léčivých bylin a převáže hojivými lupeny. Dívka sedí s ruku vzhůru, aby začalo hojení. I tři dívky najednou přijdou na pohřbu čerstvé krve o prsty, Obřadem prochází opakovaně. Odsekávání je prý nutné pro utišení duchů. Ženy mají zohyzděné ruce na celý život, přesto dělají i jemné práce. Krutý zvyk indonéská vláda zakazuje. Ruce žen však žalují jasnou řečí. Většinou na nich chybí několik prstů.
Ženy mají zakázaný vstup do mužské chýše, při obřadech sedí odděleně. Jen muži jedí maso, ženy ho okusí jen při svatbě. Matce nevěsty se dostane cti přijmout prasečí ocas, který je jinak určený náčelníkovi. Žena kojí dítě a někdy i prase. Za pětileté sexuální abstinence si manžel přivádí jinou manželku, záleží na bohatství vyjádřeném počtem prasat. „Matko!“ říkají děti i dalším ženám svého otce. Krása není zásadní při výběru ženy, cení se síla a schopnost starat se o prasata, děti a políčka (v pořadí důležitosti). Od pěti let začínají dívky nosit sukénku thali, kterou po svatbě nahradí suknice orchidejových vláken jogal . Prsa jsou odhalena, zadek nikdy. Pláč má žena schovaný pro osamělý porod a pohřby, kde jí amputovali článek prstu. Na zádech stále visí noken, síť z uválených vláken. Síť noken je jediná ozdoba, která trochu zahřívá. Chrání zadek ženy před duchy.
Sex „ Ženy sají mužství, jejich přítomnost oslabuje! Celé nás vysají! Ženám se musíme vyhýbat!“ jsou časté reakce mužů na ženy.
Sex je záhada Guineje, Dani o něj nemají moc zájem. Pět let po narození dítěte žádný sex! Tabu se striktně dodržovalo. Když žena otěhotní dřív, je to hanba. Nejde o nucený celibát, jako jinde u vdov a náboženských asketů. Ve Velkém údolí abstinenci dodržovali všichni! Málo žen má víc než dvě děti, není zde antikoncepce ani vraždy novorozeňat. Sexuální libido se vybíjí sexem nebo jiným méně atraktivním způsobem. Pět let bez sexu vypadá divně. Polovina mužů má více manželek a mohli by hřešit s druhou ženou. Manžel ale tráví většinu času s tou, která porodila dítě. Mužská chýše pilamo není důvod k homosexualitě. (Starými mládenci je pár zmrzačených nebo slabomyslných.) Chybí důkazy jiného sexu, nevěra je vzácná. Vztahy mužů a žen nejsou láskyplné, hlazení s výjimkou doteků není. Sexuální pauzy prý vynucují duchové!
KOTEKY jsou jsou vydlabané tykve lagenaria. Latinské lagena prozrazuje láhev, nejrozšířenější nádobu. Vodu, krev i tuk v ní nosí přírodní národy celého světa. Tvaruje kámen, který na rostoucí tykev věší. Úzká nebo široká, záleží jaký kámen se kam pověsí. Z plodu se vybere dužina a tykev dřevnatí, koteka na penis je připravena.
Místní krasavci jsou parádivější než ženy, na těla složitě přidělávají ozdoby. Hlavy zdobí kožešiny, mušle, zvířecí kly, zuby a ptačí peří. Nákrčník walimo z mušlí má podklad z kůrových vláken. Dani se neumývají, aby nerozhněvali zlé duchy ve vodě. Bojí se brodů řek. Ozdoby jsou jediným „oděvem“. Nechrání před chladem, proti němu je na těle vrstva prasečího tuku a sazí. Duch může do člověka vstoupit řitním otvorem, proto tam visí provázek nebo list. Tykve nasunuté na penis jsou dole přivázány kolem varlat. Drží je provázek z orchidejí kolem pasu. Liší se délkou, tvarem i zdobením podle odlišných etnik. Sundávají se jen při močení a sexu. Proč pouzdra na přirození? Odpověď je odzbrojující.
„Dani tak nosí koteky odjakživa!“
CHÝŠE PILAMO je z fošen a kůlů svázaných ratanem. Nic není přitesáno tak, aby to zapadlo, přesto vše drží pohromadě. Stěny halí příkrov sazí, estetika nezajímá. Do kůry zabalené posvátné kameny zdobí pásky orchidejových vláken, prasečí kly a sušené ocásky. Při obřadech se potírají prasečím tukem, který obnovuje sílu. Pás ulit zavinutce měří velikost prasat a prý se jím přikrývá mrtvý před kremací. Posvátnými ganekhe jsou bambusové nože pro obřady i sbírka lidských čelistí. Za ohništěm je teslice z tvrdého kamene. Dřevěná tyč se zářezy vede do podkroví, kde společně nocuje i 50 nahých mužských těl. Stěny jsou plné peří, kožešin, mušlí, tykví, čelistí prasat a ozdob. Z ratanových držáků visí luky a svazky šípů a oštěpy. Duchové hlídají mezi vnitřní a vnější stěnou chatrče. Mužská chýše poskytuje ochranu a izoluje od žen. K důležitým rozhodnutím a rituálům ženy nesmějí. Holky sem můžou za otcem jen do pěti let. Za požáru či útoku nepřátel je chýše smrtelnou pastí. Má jeden vchod, stěny jsou na prolomení příliš pevné. Nedávno útočníci podpálili doškovou střechu a jen sráželi muže plazící se z nízkých otvorů.
WAMENA. Baliemské údolí je oáza odříznutá od okolního světa bariérou vysokých hor. Wamena je jediné městečko vnitrozemí Irian Jaya. Wa znamená děkuji. Nejdůležitější pro Dani je prase wam. Domorodý stařec prý prvnímu misionáři nabídl batáty a řekl: „namen!“ ber, vezmi si! Tak se zrodilo jméno Wamena. Vše sem dopravují letecky. Armádní Hercules pohltí kola, rikše, motorky, auta, tuny rýže i buldozer s těžkou technikou. Benzín taky přiletěl, čepuje se ručně. Letecký most přináší osadníky z přelidněných koutů Indonésie. Wamena se dramaticky mění v centrum života. Vyrostla pošta i telekomunikace. Působivý je trh Pasar Nayak. Obrovský koktejl etnik, tváří, zdobení i legrace. Panoptikum zvědavých nahých etnik Dani, Lani, Jali, Damal, Umundini… Kolik dní šlapali, aby uviděli neznámé divy? Vodu v láhvi, jídlo v plechu, tabák v bílých válečcích cigarety. Zrcadlo umí odraz, který dokázala jen vodní hladina. Baterka rodí světlo, benzín teplo, rádio zvuk. Prodává se sůl, cukr a desítky nových chutí.
JEDEN BŮH. Sedm církví vystavělo ve Wameně 35 kostelů a mešit. Na malé město číslo děsivé. Každá víra zde chce mít zastoupení. Nejodlehlejší kout světa má největší koncentraci svatostánků! Dorazil první bílý muž a vyprávěl příběh o Bohu. Místní pojali biblická slova o chlebu a víně po svém. „Toto je má krev a mé tělo…“ vzali doslova a první misionáře snědli. Verze o Bohu se pokřivují. Do bible se vejdou odlišné příběhy. Svatá pravda ustupuje nové pravdě a jinému pojetí církve. Zmatení domorodci ztrácí přehled. Komu věřit? Útočí tolik pravd! Příběh Proroka Mohameda, Hinduismus, Buddhismus, Taoismus… Nestačí jeden Bůh pro všechny?
LEPŠÍ NEROZUMĚT?
Archeologové se přehrabují ve vykopávkách doby kamenné. Ale ona ještě neskončila! Na minulost se lze dívat v přímém přenosu! V největším archeologickém muzeu světa! Opravdovém! My si lámeme hlavy nejistou budoucností, ale tady ještě nezačala přítomnost.
Kmen Dani je největší objevitelská senzace 20 století. Návrat proti času tam, kde minulost ještě neskončila. Nahá říše zákonů džungle s podivuhodnými lidmi v podivuhodném světě. Kmeny žijí tisíce let izolovaně od sousedů. Oddělují je různé jazyky a primitivní politika pomsty, v níž není prostor pro odpuštění. Nevyjdou z vlastního údolí ze strachu z přepadení.
Od objevení Dani každý rok ukrajuje kus původna. Kdy odkrojí poslední? Dani šokovali svět. Spousta rituálů zůstává v původní podobě. Mnoho zvyků odnesl čas. Doba kamenná ve třetím tisíciletí
Konzerva zastaveného času. Opravdu poslední? Vydrží?