LANIOVÉ

Místní zručnost je neuvěřitelná, domorodci jsou s džunglí a propojeni. Vše je jednoduché, se vším si ví rady. Při výrobě pastí nebo opravě „nůše“ odběhnou do džungle a vrací se s potřebným ratanem, který mačetou štěpí a pruhy namotávají na loket. Při stahování kůry či každé improvizaci jsou vynalézaví. Vše je účelné a jednoduché, lehké jsou i pohyby mačet. Švih je krátký, při sekání lián se nenapřahuje celá ruka, jen lehce pracuje zápěstí. Přesto je úder dostatečný. Pohyby jsou elegantní i úsporné zároveň. Všichni musí přežít s prostředky doby kamenné. Voda se nosí od potoka v dutině bambusu nebo tykvi, oheň se rozdělává třením ratanu. Neznají nádoby, zeleninu s masem opékají a dusí mezi žhavými kameny. Kamenná doba vyrábí jen co je nutné pro přežití. Toho není moc.

Přírodní život je i čekání. Na dostatek batátů a prasat, aby se dala vyplatit nevěsta, vysekat v divočině paseka, postavit chýše a založit rodina. Nadbytek je zde jen času. Tak poposedávají u ohně, kouří a klábosí. O čem vypráví? O poslední slavnosti prasat, která je vrcholem života, oslavou radosti, plodnosti a obchodu. Vyměňují při ní prasata, ženy a historky. Splácejí se dluhy a zadělává na nové. Slavnost je vrcholným svátkem života, obžerství a kopulace.

Pod příkrovem tajemné džungle žijí lidé, kteří nás mohou mnohému učit. Vědí, jak přežít v extrémních podmínkách, jaké byliny se používají k léčení (čtvrtina farmaceutik pochází z džungle). Domorodci umí vše, co by v džungli měli umět. Výpravy odhalují, co vše neznáme a co je třeba se ještě naučit. Je toho hodně!

NEJVYŠŠÍ LEDOVCE

Postupně jsme vystoupili na nejvyšší hory Nové Guineje.

Horští bohové stáli při nás!

Carstensz  Nejlepší z motorů zvědavost tlačí do krátkého hangu. Bílé vrcholky! Sníh! Jsme pod rovníkem Tichomoří? Po zapařeném skleníku tropické džungle stojíme pod ohromující masou sněhu a ledu nad bílými vápencovými skalami. „Ledovce!“ křičím dolů ve stejném nadšení, jako se asi nesl výkřik „Země!“ z Kolumbova strážního koše při spatření Ameriky. Léta byl nejvyšší vrchol Guineje Puncak Jaya, Vítězná hora. Správnější je však Carstensz nebo Carstenszova Pyramida, ale název není zásadní. I výška se v mapách různí, uvádí 5 030 metrů. Nejvyšší horu Austrálie a Oceánie domorodci nazývají Dugundugu, papyrus, po našem šáchor. Čistá běloba horského sněhu připomíná bílé květy bahenních rostlin. Sen spatřit z horského hřebene Arafurské moře je realitou. Jižní strana je krásnější než odvážné představy. Z věčného sněhu shlížíme do tropické džungle o pět kilometrů níž, mořské azuro je 80 km daleko. V bujné zeleni se rýsuje hnědá chobotnice ústí řek. Odsud holandský mořeplavec Jan Carstensz poprvé spatřil ledovce, co nás právě obklopují. Senzační objev ledu v Tichomoří šokoval. Tam dole byli zabiti a snědeni námořníci Carstenszovy výpravy. Krutý konec objevitelů v rukou (nejen v nich) kanibalů. Za námi je zelený koberec džungle. Z ostrého hřebene padají kompaktní kolmé stěny! Bojujeme o čas, v poledne přichází srážky. Led, sníh, skála, jáma vlevo, propast napravo. Exponovaný hřeben má vše. Po kritickém místě jdeme do smyček. Druhé klíčové místo kombinuje záludnosti. Traverz, slanění, šplhání... lezecká abeceda na pár metrech. Velkou věž traverzujeme zprava a sněhové plotny táhnou vzhůru. Je to tady! Vyhráli jsme, dál už není kam! Společnou nohou na finální výšvih ke společné radosti. Rozesmáté štěstí nelze popsat. Opojné pocity jako po vášnivém milování.

První Čech a první Slovák v historii..

NGGA PULLU dle Petera Hámora. „Když jsme den po výstupu na Carstensz i my s Rudou stáli na sněhem pokrytém vrcholu Ngga Pulu, chápal jsem, co měl na mysli Harrer. Žádný výstup nezačíná na úpatí a nekončí na vrcholu. Každé hoře dáváme kus života – čas, kdy jsme plně v její moci a ona zaměstnává mysl i srdce. Odměňuje dobrodružstvím i nezapomenutelnými zážitky. Ani jedna hora mi nedala tolik krásy, poznání a emocí jako Carstensz.“

PAPUA NOVÁ GUINEA

Sající ženy. Džungle je život domorodců. Při obtížném přechodu centrálního horského hřebene poodhalují:

„Po ránu se nedívej do stromů. Had zabíjí! Džungle je plná duchů. Žijí v ohořelých stromech. K vodě se neskláněj obličejem! Duch z vírů a peřejí přivolá nemoc. Okolní kmeny uctívají posvátnou horu. Odívají se listím, ukrývají se, když zarachotí letadlo. Zlý pták Sanguma dokáže trestat!“

„Ženy z nás sají mužství! Soulož je nebezpečná! Jen jednou do měsíce, ale radši po třech měsících, jinak je to na znát. Muž musí být opatrný. Blízkost žen oslabuje. Muži žijí odděleně, aby se chránili. Domy pro ženy jsou půlené, půl pro prasata, půl pro těhotné ženy. Za těhotenství se nemají mužům přibližovat, jsou nebezpečné! Ženy naopak mládnou, když jsou s muži. Snaží se to využívat, se ženami je třeba opatrně. Odebírají mužnost, způsobují stárnutí. Od ženy si nesmíš vzít ani jídlo z ruky. Mohlo by se to vymstít!“

Válka. Bojovníci s luky a šípy jsou pomalováni červeno-bílo-žlutou kombinací válečných barev. Hlavy válečníků hýří kousky rajek, papoušků i kasuára a mušlemi. Mužství halí suknice z trávy, vak birum přes rameno je spletený ze šlahounů orchidejí. Na zádech se vyjímají zobáky zoborožců. Napínají tětivy luků, z vypracovaných těl vystupují hroudy svalů. Smrtící šípy oznamují zastrašovací krevní mstu. „V Bisam zavraždili ženu klanu!“ Hororová pointa začala banalitou, za většinou kmenových válek stojí žena nebo prase. Místní problém kombinuje obé. V době manželova lovu žena neuhlídala prasata, která rozryla sousedovi batáty. Soused si stěžoval lovci. Surovec těhotnou nešťastnici ukopal. Rozhořčení příbuzní vyrazili na trestnou výpravu, v Bisamu vypálili dvě chýše jako varování! Bude válka!

Krevní msta. Kromě boje se dá vykoupit. Když dají dohromady 13 x 13 prasat a 13 000 kina, nebude válka. Tragédií je skupinová vina. Celý kmen zodpovídá za chybu jedince, neštěstí přechází na celou vesnici. Bratrovražedný boj na život a na smrt! Přede dvěma lety ve rvačce zabil chlap z Kopiaga dva soupeře. Dorazila trestná výprava s luky, oštěpy a sekyrami. Stanovili výkupné a Kopiago muselo platit  částku třináctek. Vyplatili se prasaty a penězi. Smuteční mohyla z hlíny žaluje žlutočerveným hrobem mladé ženy. Za hrobkou je mužská chýše nažhavených bojovníků. Emoce létají rychle jako šípy. Nabuzení válečníci hlídají tělo mrtvé a chystají se k boji. K hrobce se vchází nad příkopem skrz zvláštní bránu. Seříznuté bambusy mají rudou barvu krve a válečné odplaty. Válečné požadavky podepře ceremonie a zastrašování. Spáleniště doutná, všude čiší hrůza. Krevní msta děsí krutostí.

KOMBAI

S JAKUBEM VÁGNEREM NEJEN ZA RYBAMI – KOMBAI 2013
VÁŠEŇ GUINEJE 
Nová Guinea je nejsilnější cestovatelská vášeň. Zrodila se netradičně, napoprvé nás kdysi téměř zničila, ve vypjatých extrémech jsme ji nenáviděli. Zážitky premiéry hrály o život, po náročném přechodu hor nám ukradli loď i výbavu v bažinách mangrovů. Vše bylo vyhrocené…  Droga Guineje je však silná, dostala mne! Umění zapomenout stále funguje! Miluji kontrasty, tady si jich užiji! Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný! Vstřebal jsem hořkost a po roce se vrátil. Poté znovu a znovu, vždy trochu jinam a hlouběji. Na Guineji jsem si splnil největší cestovatelské sny, prožil návrat do pravěku, objevoval neznámé kmeny doby kamenné. Vystoupil na nejvyšší hory Irian Jaya i PNG. Zažil bravurní lovce, smrtelně rychlé střelce, panenské lokality, unikátní zvyky, rituály a tradice, přátelství na živost a na smrt, porod i umírání, bosé nohy domorodců na ledovcích... 
Do Guineje jsem se zamiloval.

7 MALÁRIÍ 
Guinea mi toho nadělila hrozně moc. Kromě životních prožitků a opojných radostí i následnou knihu Tamtamy času s výstavou stejného názvu. Ale také opakované infekce, otravy krve a řádku nepříjemných malárií. Po prvním filmu natočeném vlastní kamerou LIDÉ V KORUNÁCH STROMŮ jsme zde natáčeli už profesionálně s perfektním filmařem Palo Barabášem, filmovali s oblíbenými režiséry Jánem Mančuškou a Vildou Poltikovičem. Z cest vnikly CESTOMÁNIE i další zajímavé materiály. Z více důvodů jsem se od velké lásky na nějakou dobu vzdálil a věnoval se „trochu větším horám“. Po časové proluce jsem si schovával další cestu na správnou příležitost. Rozšiřovat malarickou sbírku netřeba zbytečně. Finálně souhlasím s nabídkou sympatického Jakuba Vágnera. Každá expedice mě dříve stála litry potu, kvanta našlapaných kilometrů, krvavé šrámy na těle a bolístky na duši. 
Expedic bylo požehnaně, malárií sedm. Zatím…?

JEŠTĚ ŽIJÍ 
Zvědavost napíná jak lovecké tětivy luků. Pralesní loterie má otevřený konec, kdo rozehrává první?. Za říčkou po pás ve vodě brodíme močály po lýtka v blátě. Vůně pralesa je omamná, všudypřítomná vlhkost nás pohlcuje, pod kůži se dostává tajemno i pichlavé ostny džungle. Vracím se do „svého pralesa,“ jako bych včera odešel… Balancujeme na kladinách starých časů. Zaplavuje mne dětinská radost, tolik mi to už chybělo! Jakub překvapuje nejen slušnou fyzičkou. Chceme se opět dostat ke snovému kmeni Kombai, co staví chýše vysoko v korunách stromů. Zažili jsme u nich fantastické okamžiky již v minulosti. Z naší expedice od Asmatů ke Kombai je film Pururambo. Co se zrodí u zajímavých kmenů nyní? Muži jiného světa žijí nazí, jen na penisech nosí zobáky zoborožců. Ženy dávnověku se bizarně „oblékají“ do kostí. Na krku i jinde po těle je zdobí kosti a kůstky rozličných zvířat. Často jim trčí zajímavé předměty i výhružně z nosu. Občas se do výzdoby dostanou drápy, letky kaloně, hadí kůže, krysí ocásky… 
Zvláštní kmen žije zvláštním životem.

POVOLENÍ VSTUPU
V hlavě se mísí těšení s obavami. V propocené džungli se vloudila nervozita, napětí možného setkání graduje, blížíme se k první osadě „stromáčů“. Čeká mě vyjednávání, bílý prapor parlamentáře zde nefunguje, role průvodce nese zvýšená rizika. Jsou zde! Krásní jako posledně? Možná ještě nádhernější, krása je relativní! Stejně divocí, nebo jen dramatizují obřad vstupu? Na území vládnoucí viny a msty nikdy nevíš…. Míří na mne luky divoce vyhlížejících bojovníků! Křik se bolestivě natahuje, sekundy dlouze vlečou... Úsměv je silná zbraň, jen k němu umět někdy najít sílu. Uklidňuji rozčepýřené válečníky (i sebe), emoce zvolna chladnou. Můžeme dál, cesta je otevřená! Zvědavost nás žene k nejbližší stromové chýši, na rozkomíhané výstupové tyči se nestihnu ani pořádně vybát a už jsem nahoře. Lebky a kosti nalovených zvířat krášlí křehké stěny jednoduché chýše, hlava se točí z dění kolem více než z výšky… Zažíváme další návrat do pravěku. Noci nahoře vedou k houpavé meditaci u nejkrásnější hudby pralesa. Hraje živá džungle… 

STROMOVÍ KAMIKADZE 
S každým novým rozbřeskem se dole hluboko pod námi dějí zajímavé věci! Rybolov ságovými listy vyžene z tůní vodu, pak vychytá ryby a korýše i z poslední skrýše.  Zvláštní „smrtelné“ liány po dlouhém tlučení dřevěným klackem pustí bílou jedovatou mízu a přiotráví tak ryby v unavené říčce. Šíp z luku poté už jen lehce trefuje šikovností místních střelců. Velký rituál ságových larev může přivést až stovky bojovníků z okolí. Nebo jen pár divných bělochů s neznámými věcmi, kteří dorazili z daleka. Zvědavost je příjemně vzájemná! Nepřekonatelná zručnost kácí ságové palmy kamennou sekerou a pomocí dřevěných a kamenných nástrojů získává vytoužené škrobovité ságo. Za chvilku tu vyrobí vše potřebné, na každý nástroj, provaz či nůši stačí zdroj okolního pralesa.  Loví lehce i neomylně. Jsou zde ve všem mnohem rychlejší než my s civilizační „rozvážností“. Staví si akrobaticky chýši v koruně stromu, kam vyleze jen šílenec či Kombai. Jistíme se horolezeckými lany, přesto si troufneme jen na okraj „stromového staveniště“. Oni zalehnou na tenkou větev a v žonglérské poloze dokonce i „odpočívají“. Šplhají jak nejrychlejší opice, přemýšlí jak staré zákony džungle, umí jak cirkusoví akrobaté, znají jak lidoví léčitelé a věří jak vyzrálí šamani.