KOROWAI
Duchové přicházejí! Ve věku odhalování složení DNA se vracíme do doby kamenné! Čas zde má jiná měřítka, krájí se na dvě části. Od východu do západu slunce pro život a druhý černý plný duchů a kouzel. Korowai žijí v deštném pralese, jak je bohové stvořili. Nechtějí přijít do styku s civilizací ani s jinými kmeny. Může jich být 50 klanů. Žijí za neviditelnou hranicí nazývanou Pacification Line. Pozná se podle odporu lidí proti vetřelcům. Sayakhové a další kmeny ještě nemají s cizinci zkušenost. Džungle nezná rychlejší tempo pohybu než chůzi. Kolo tady ještě nebylo vynalezeno. K čemu by zde bylo? Chýše je nalepená vysoko v symbióze lidí a mraků v korunách pralesních velikánů. Bez hřebíků zavěsí chýše na kmeny stromů. Vzdalují se zemi, kde vše požírají houby, termiti a bakterie. Utíkají od nepřátel a malarických komárů vzhůru, spojnicí se zemí je tyč se zářezy.
Kůže duchů. Lampa je v místním jazyce „měsíc duchů“. Svůj název má každý z deseti různých druhů šípů. 11 odlišných slov je pro ságo, jen jediný společný výraz zde má láska, soucit i smutek. Korowai nedávají city najevo. Něha se schovala. Neznají vyjádření „překvapení.“ Pro trenky a triko neměl jazyk výraz, říká jim „kůže duchů“. Někteří Korowai mění kůži. Pak se dívají s pohrdáním na ostatní, kteří touto změnou ještě neprošli.
Chýše má tři části. V prostřední klouže běžný život, přední je mužská, zadní pro ženy. Po stěnách visí luky a šípy, „nábytkem“ jsou ságové listy. U stropu se houpají kosti nalovených zvířat, lebky kaloňů, zobák zoborožce, želví krunýře, hlava papouška, čelisti divokého prasete. Ohniště je z jílu k izolaci plamenů. Mezi klacky podlahy propadává odpad. Oheň má tabu. Do plamenů nesmí nehet, chýši by ovládl čaroděj.
Sázím do svých střev! Šamani přivolávají černou magií na nepřátele žravost a hladomor. Původ krutostí se připisuje hadímu duchovi, který posílal své dvě ženy za hledáním potravy do džungle. Když odešly, odhodil kůži a stal se krásným mladým mužem. Jedna z žen však odhalila tajemství a hadí kůži zničila. Jako odplatu seslal hadí duch na lidi hlad a smrt. Hlad je všudypřítomný. Střeva jsou místem cítění a myšlenek. „Sázím do svých střev“ znamená „Myslím, že…“ Nemají kožené předměty, snědí i kůži. Vše živé je vítanou kořistí, myši, žáby, pakobylky, sarančata i brouci. Hmyz i ještěrky se osmahnou na ohni nebo se spolknou syrové. Na hady, savce a ptáky jsou muži. Loví sami nebo v menších skupinách. Stopují kasuáry i stromové klokany, výjimečně najdou obrovité kasuáří vejce. Na divoká prasata číhají na stromech, šíp je rychlý. Lovec si hodí úlovek na záda s prasečíma nohama kolem krku a boků. Zabití prasnice dá selata.
Ságo. Strom života má 11 různých slov! Palma Metroxylon sagu je nejstarší zdroj potravy a hlavní plodina nížin. Nová Guinea je původní domov sága s jeho největší plochou na světě. Sklizeň je nejméně pracná, v močálech rostou ve shlucích. Za tři roky vzniká kmen se škrobem na růst květu, který ohlašuje smrt palmy. Nic nepřijde nazmar. Kůra na podlahu, listy jako stěny chýší i došky střechy. Trny na oblíbené šperky z dírek nosu. Ve starých palmách se usazují ságoví červi. Nosorožík, tank mezi brouky, klade vajíčka do kmene a jeho larvy jsou ceněnou pochoutkou. Pro obřadní účely porazí mladou palmu a nechají jako inkubátor, za měsíc sbírají tlusté larvy. Jedí syrové jako základ obřadní hostiny. Sklizeň sága je jednoduchá. Muži porazí strom, oklestí trny a odstraní kůru. Dřeň rozmělní, protlačí sítem z listí a vymývají, ženy dělají z listů koryta. Usazením se odděluje škrob, těžší ságo klesá na dno, škrob plní koše ze ságových listů. Ságová hmota plní rákos i bambusy jako zásobárna. Ságové těsto se míchá s pochoutkami ještěrek a mravenců.
Svět není koule! Deštný prales je živnou půdou nemocí. Pro slabou výživu je život krátký, neznají ani jména předků. Smrt je častá, umírají na malárii, šípy a parazity. Mrtví se odloží do opuštěné stromové chýše nebo se zahrabou v džungli. Obvyklý věk je 35. Dětem se dává jméno až v roce a půl. Dřív to nemá smysl, mnoho jich umírá. Vše ovládají čáry, nemoc je vina čaroděje. Msta uvádí řetěz bojů, složitá vyjednávání nemají prostor…
Svět Bolibelip sestává ze čtyř soustředných kruhů. První je pro všechny, zde žijí lidé a zvířata. Na druhé straně kruhu leží konec míst, kde žijí duše v odrazu viditelného světa. Za ním se prostírá Velká voda s rybami Ndewé, kolem vody je nebe a hvězdy. Svět Korowai je jednoduchý i komplikovaný! Vše stvořil Velký duch Ginol. Nebyl spokojen, tak ničil. Zničil první, druhý i další. Ani pátý bolibelip není poslední. Odvěká víra učí, že kontakt se zlým duchem je pohroma. Prý přijdou bílí duchové se spousty věcí. Až se dotknou duchů s kůží bledou jak leklá ryba, bude to konec i pátého kruhu. Stejný osud mohou přinést i věci bledých duchů. Nový svět tuší jen mlhavě. Starci vyprávějí, že dotek s ním obrátí džungli naruby jak kůži z rajky. Nemají představu o kulatosti zeměkoule. Neví, že jejich džungle je novým územím Indonésie. Indonésie zase neví o jejich existenci.
Korowai nechtějí být objeveni. Chýše v korunách stromů jsou nepřístupné. Skrývají se v hlubinách pralesa a vetřelce odrazují záplavou šípu. Svůj osud se snaží oddálit.
Snědli 20 lidí! Misionáři tvrdí, že Korowai stále praktikují kanibalismus. Misijní studie Nedostupné oblasti uvádí:
Horní tok řeky od Yaniruma až k Seradala má 5 000 lidí s lovci lebek. Zabijí a snědí! Církevní zástupce popisuje zabíjení a pojídání nepřátel z dubna 1997, kdy vypukly znova boje. Zabili a snědli 20 lidí. Žijí NA stromech ze strachu z nepřátel, uzavření k cizincům. Zatím známe třetinu oblasti. Oblast je obtížná pro strach z cizích. Jen pár osad dovolí vstup na své území. Většina uzavřených se bojí, že příchozí na ně uvrhnou kletbu. Tým dokumentující místní byl často vystaven ohrožení života. Oblast od hor na jih má množství kožních chorob a ztížený pohyb. Do mnoha osad noha cizince dosud nevstoupila. První kontakt byl navázán v listopadu 1995 s kmenem Tokuni. Pár členů církve přiletělo helikoptérou, strávili hodinu s devíti tokunskými muži. Nosí kouzelné věci a dřevěné symboly. V září 1996 kmen Momuna vtrhl do vesnice a zabil vůdce Tokuni. Poté Tokuni zabili 8 Momuni. „Slavnost ságových housenek“ obvykle rozkmotří v boje a války. Nepřátele pověsí na strom nebo přitlučou k zemi a vyjmou jim srdce..
Zakázaná nahota. Jsme první bílí lidé v historii, kteří se do Tokuni dostali po svých. Do panenských míst však přiletí misijní helikoptéra jako válečná operace či novodobé křižácké tažení. Bojují nerovnými prostředky. Televize s generátorem promítne Ježíšovo zmrtvýchvstání. Bezelstní lidé džungle neviděli jinou kulturu, promítání má ochromující účinek. Sledují zázraky, nahota je prý hřích. Animismus má „pouze“ tradici. Pastoři nutí domorodce vykácet džungli, budovat ranvej, postavit svatostánek.
Chýše v nebesích. Území stromových lidí je nejdivočejší. Pokusů dostat se do oblasti nebylo mnoho. Některé skončily dřív, než začaly, jinde proběhly omezené kontakty. Neprostupnější než bláto a změť lián je houština kouzel, viny a msty. Každý chybný krok, slabost i nedomyšlená reakce může přinést smrt! Chýše nejsou stavby na věčnost. Do korun stromů je žene strach z komárů a lidí. Pokud jsou ve sporu, staví chýši nebesky vysoko. Když se spor urovná, stěhují se níž. Výška chýší prozradí strach z lidí nebo přírody. V míru klesají i stromové chýše. Vysekaná paseka rodí lidskou existenci. Nejvyšší chýše trůní 40 metrů vysoko. Nahoru vyšplhají jen Korowai, nahým tělům chybí respekt k životu. Za nimi do mraků se odváží blázen nebo kaskadér. Chýše na stromě je i vysoko podaná ruka blesku.
Bude výška stromové chýše postupně klesat? Až zmizí kmenové války, spadnou chýše na zem?