ASMATI

Lovci lebek. Asmati byli vždy nejobávanější lovci lebek a kanibalové. Základem života je smrt nepřítele. Asmat-ow znamená „opravdoví lidé“ na rozdíl od duchů předků a zvířat. Pro utišení duchů jsou důležité velké dřevořezby, bohaté hostiny a války. Lidská hlava je silný zdroj energie, největší moc mají lebky slavných bojovníků. Lebky kanibalských nájezdů zvýrazňuje včelí vosk v očních důlcích, do kterého se vtlačí semena Jobových slz a rudá semínka révy. Temeno lebky zdobí pera kakadu. Lebky předků od lebek z boje lze rozeznat. Lebka kořisti nemá spodní čelist, ženy ji nosí jako náhrdelník. Na temeni je díra, kterou se vyjímal mozek.

Smrt a magie. 65 000 Asmatů žije v deltě, která naděluje ryby, želvy a kraby. Lovci lebek vybíjeli asi dvacetinu lidí. I ostatní smrtelné kosy mají drtivý záběr, dětská úmrtnost dvě třetiny. Gigantický krokodýl terorizoval ves Piramat. Mohutný kanibal byl 7 metrů dlouhý, zabil 55 lidských obětí. Jinde krokodýl sežral spoustu domorodců, než našli vyřezanou figuru krokodýla, přivázanou k tyči v řece. Když ji zničili, zabíjení skončilo. Černá magie ďábelského dřeva potřené bylinami prý donutí krokodýly k zabíjení. Asmati se vyznají v umění kouzel a magie. Čarodějnické schopnosti se předávají z matky na dceru.

Kánoe. V rituálních kánoích muži pádlují vestoje. Dlouhé pádlo zakončuje vyřezaná hlava, která připomíná smrt, vyžadující odplatu. Ženské kánoe jsou menší a lépe se ovládají, ženy při pádlování klečí. Primitivními nástroji z kostí, pařátů, ulit a klů se dalo opracovat jen měkké dřevo. První železo sem bílí lidé přinesli až v padesátých letech. Kosti dnes nahrazují zploštělé hřebíky a dláta. Dřeva je dost, ale barev se nedostává. Asmati ctí tři základní. Bílá mihi vzniká pečením ulit. Drcený popel smíchaný s pery papoušků a ulitami dává bílý prášek. Červená wasah se získává z jílu, co se peče nad ohněm, až získá červený odstín. Oblíbená barva očního okolí dodává divoký vzhled. Červené pruhy po stranách kánoe udělují rychlost. Černá sosok z dřevěného uhlí je výborná na vlasy a vyřezané postavy. Muži ji míchají s uzeným tukem ještěrek a malují si oči, jsou pak žádoucí pro ženy. Do ozdobné přídě vyřezává specialista hlavy předků, ptáky a zvířata. Kánoe se natře vápnem z lastur, postavy zvýrazní saze a do děr na okraji lodi se vsadí chomáčky ságových listů. Oheň dřevo vysuší, vytvrdí a učiní je lehčí. Pak šaman přejde s mušlí v ruce od zádi k přídi a podél kýlu udělá čáru, aby osvobodil ducha kánoe. Loď může na řeku.

Jeu. Mužská chýše jeu je dlouhá i 100 metrů. Od ohybu řeky lze nejlépe spatřit cizí kánoe. Každý zde má svůj vchod a vlastní ohniště. Stovka lidí zvyšuje bezpečnost. Stavebním materiálem je nipa, štípané ságové listy a kořeny pandanu. Vše včetně střechy je svázáno ratanem. Klan udržuje velkou chýši jeu, kde muži konají zásadní rozhodnutí jak provést útočný nájezd, kdy bude slavnost.…Tady žije mystika a vyřezávají se rituální sochy, navazují spojení s mrtvými a konají rituály. Obřad zasvěcený novému jeu celou noc bubnuje, tančí a hoduje. Ženy žijí v malých chatrčích mezi jeu. Do mužských chýší nesmí.

Bisj je mocný totem pro lov lebek. 10 metrů vysoký kůl předků má tři části. Podstava k zasunutí do země evokuje vztyčený člun.  Asketické postav nad sebou tvoří střední část se jmény zavražděných předků ze světa duší. Připomínají odplatu vyžadovanou duší zemřelého. Křídlo tjemen symbolizuje úd jako sílu a znovuzrození. Obří velikost zvýrazňuje důležitost penisu. Falický symbol zastrašuje. Od výběru stromu se konají obřady. Strom slavnostně porazí a nesou do jeu, kde začínají řezby. Nakonec se nabílí a postavy zvýrazní černou a červenou barvou. Závěrečný rituál se koná při zapouštění bisj do země před mužskou chýší. Muži bojují a ženy tančí a křičí, aby vyplašily duše předků. Na ságové plantáži se kůl rozbije a nechá hnít. Tak může duch přejít z bisj do ságových kmenů a zajistit dobrou sklizeň. Oslava kultu mrtvých má množství totemů. Rituál vrcholí bojovým nájezdem. Asmati ztotožňují stromy s člověkem, kořeny představují nohy a plody hlavu. Je třeba ukořistit co nejvíce hlav jako plodů.

Jipae jsou zvláštní „chlupaté obleky“ nadpozemského tvaru. Rituální kostýmy zakrývají postavu a slouží obřadu zasvěcení. Dělají se v utajení, odhalují až během obřadu. Ratan je potažený pláštěm z lýka. Masky jmen mrtvých mají role předků. Z džungle se vynoří první „duch“, ale je zahnán zpět. Se soumrakem vyvede šaman maskované duchy, kteří tančí a zpívají. Některé masky musí nést několik mužů. Všichni slaví, hodují, tančí a zpívají až do úsvitu, kdy se duchové vrací do džungle.

Štíty dodávají sílu a odvahu. Válečníci bojují se štítem a oštěpem, luky a šípy mají jiní. Červená barva symbolizuje krev, která bude prolita. Tajemné vzory mohou nepřítele paralyzovat strachem. Válečné rituální štíty z kusu dřeva mají i přes dva metry. Na pobřeží je dělají z kořenů mangrove, červená míza evokuje krev. V horách jsou materiálem deskové kořeny. Styl řezby rozlišuje čtyři oblasti.  SZ kmeny mají složité vzory s motivem rejnoka. Centrální oblast zobrazuje lidské motivy, zdobí ratanové střapce a malá trojrozměrná postava. Štíty oblasti Citak v okolí řek Sengo a Dairam mají velké geometrické vzory. Vrchní část zdobí různobarevné plochy. Štíty SV oblasti řeky Brazza úpatí hor se podobají Citak. Přímočaré vzory mají zvláštní „oči“. Štíty jsou spojené s lovem lebek. Ukazují ty, co v boji přišli o hlavu. Bojovníky je třeba pomstít. Štíty se vyřezávají hlavně před počátkem válečného tažení. Slavnost štítů je dnes vzácná.

Em . Asmati jsou i brilantní bubeníci. Buben em má tvar přesýpacích hodin, rezonanční blánou je kůže ještěrů. Abstraktní zdobení je vyřezané do těla bubnů z nibungové palmy. Kůži nahřívají nad ohněm, který ji vypíná, včelí vosk zvuk vyladí. Bubny jsou hlasy duchů. Vysílají zprávy, oznamují obřady, žehnají obětem a tvoří tajné rituály.

Rituály. Lov lebek je vyvrcholení obřadního cyklu. Při lovu je nejdůležitějším jídlem mozek oběti smíchaný se ságovými larvami. Dnes obřadní funkci plní larvy ze ságových kmenů, poražených pro tento účel. Asmati se zapojují do sexuálních orgií, během papisj mají sex s jinými partnery. Netřeba hromadná orgie, papisj je i občasná výměna manželek. Dobří přátelé se stanou papisj-partnery, navážou nový vztah. Mají sex s manželkou přítele. Oba muži musí být ve vesnici, výměna je na jednu noc a předchází jí příprava jídla.

Nejdůležitější je zasvěcení budoucích mužů. Po celonočním bubnování muži ráno v džungli vyvrátí kmen i s kořeny, odstraní větve, pomalují jej a ozdobí rostlinami. S kořeny k nebi jej nesou do vesnice. Křik varuje ženy, aby se schovaly z dohledu. Postaví Chýši z kostí. Dříve z kostí velryb, dnes ze dřeva s vyřezanou hlavou krokodýla. Mladíci začernění sazemi vcházejí do posvátné chýše, kde zůstanou tři měsíce. Mohou opustit jen v noci. Troubení na roh upozorní ženy, aby se schovaly. Stařešinové učí adepty zvykům kmene, zatím se v jeu vyřezává loď duchů waramon. Bezedná kánoe má uvnitř postavy, které představují duchy řek. Ve středu je želva, symbol plodnosti, na přídi hlava zoborožce nebo kuskus. Waramon zdobí pery kasuára, obalí ságovými listy v jeu, ostatní jdou do džungle na ságo a červy. Po návratu odstraní ženy ratan a muži vynesou loď ven. Šaman vyleze na střechu, kde nad sebou drží chlapce za kotníky. Než je budoucí bojovník vhozen davu, muži na něj míří šípy. Mladíci za rachotu bubnů překračují loď duchů, na kterou pro znamení mužnosti vypouští sperma, řeku života. Řeky jsou spermatem světa, zdrojem života. Muži řežou zadek chlapců, jiní značkují hruď. Budoucí muži musí dokázat schopnost snášet bolest jako bojovníci. Úder do genitálií má zesílit úd.

Řezbáři a duchové. Legenda vysvětluje, proč je dřevo symbol života. Na počátku věků žili u řeky Sirets přátelé Famiripits a Mbouirepits. Na lovu spatřili krásné dívky sbírající korýše. Každý si vybral milenku. Mbouirepits ale zjistil, že ho přítel podvádí a v zoufalství zmizel za řekou. Famiripits naříkal nad ztrátou přítele. Jeho milá jej zabalila do listů palmy nipa, ale vlny loď se schovaným nešťastníkem převrátily a Famiripits se utopil. Tělo uvízlo na ostrůvku, kde ptáci rozklovali listy a vrátili mu život. Famiripits postavil první jeu a protože toužil po společnosti, ze stromů vyřezával postavy. Bubnoval na vyřezaný buben a postavy ožily. To byl počátek Asmatů. Řezbářství je spojené se světem duchů, figury mají jména zemřelých. Pouze děti a starci umírají přirozenou smrtí, ostatní zabila bitva nebo působení kouzel. Každý muž je řezbář, ale wow ipit jsou jen ti nejzručnější, kteří dělají totemy. Umožní vidět to, co je normálně neviditelné. Odměnou je jídlo včetně delikates ságových červů. Řezbářští mistři mají postavení srovnatelné s největšími bojovníky. Staří řezbáři pracují se starobylými symboly, mladí si tvoří vlastní styly a tvary. Asmati zůstávají nejzručnějšími řezbáři ze všech primitivních kultur a jejich díla se vysoce cení. Výrazné linie a hrubé, expresivní motivy dokáží oslovit. Velký obdivovatel asmatského umění M.Rockefeller řekl: „Klíčem k mé fascinaci Asmaty jsou dřevořezby. Sochy, které zdejší lidé tvoří, jsou ty nejneobvyklejší výtvory primitivního světa.“ Asmati se mu však stali osudní.

Smrt Rockefellera . Třiadvacetiletý syn guvernéra New Yorku Michael Rockefeller roku 1961 fotil a natáčel zvuk k filmu Dead Birds. Pro Muzeum primitivního umění hledal exponáty s holandským znalcem umění Wasingem. Najali si průvodce Simona a Lea a vypluli. 18. listopadu se stalo neštěstí. Kocábka ze dvou vydlabaných kanoí svázaných dohromady vjela do proudu a převrátila se. Simon a Leo plavali pro pomoc, sběratelé nocovali na převráceném plavidle. Ráno se Rockefeller vydal k pobřeží vzdálenému několik mil. To bylo naposledy, co ho někdo viděl. Wassing byl zachráněn, Simonovi a Leovi se podařilo dostat na pobřeží a sehnat pomoc. Michael nebyl nalezen. Guvernér Rockefeller přiletěl do Agats vést hledačské úsilí. Jako stín s nimi přijelo 75 reportérů v jejich stopách. Noviny měly senzaci, psaly o tom, že Michael byl sněden kanibaly. Proti Michaelovi stálo moře. Krokodýli a žraloci jsou další hrozbou. Byl zabit a sněden Asmaty? Před zmizením policie mezi lovci lebek zabila náčelníka, dva válečníky a dvě ženy. Pro Asmaaty je přirozené pomstít úmrtí a každý bílý vhodnou obětí. Zdejšímu náčelníku zabili Holanďané otce. Když zde Rockefeller kupoval dřevořezby, přivedl muže z Omadesep, úhlavní nepřátele. Našly se brýle, šortky a lebka bílého muže. Nikdo jiný v oblasti brýle nenosil… Měly novinovy pravdu?

Konec lovců lebek. Když se stali Asmati součástí Indonésie, vláda zakázala tradice. Jeu prohlásili za nebezpečné, plánovaly tu nájezdy lovců lebek. Přišla zlá doba, vypalovali jeu, zakazovali slavnosti a ničili unikátní řezby. Protestantská mise tak viděla šanci pro svá učení. Při honech na lovce lebek zahynulo mnoho lidí a vytvořila se atmosféra strachu. V posledním době prodělal rituální život renesanci. Je pozdě na zpětný přerod? Mizení jeu odstraňuje kořeny Asmatů. Vesnice se rozpadají, rodiny plují hlouběji do džungle. Záchranou jsou chýše v pralese z dosahu civilizace.

Asmati utíkají. Je ještě kam?

KOPKAKA

Knoflík. Z bujné zeleně se noří tvář, ruka drží luk. Za ní se klube další postava. Jediným oblečením je ratanová obruč kolem pasu. Na konci penisu trčí upravený lupen. Chvilkové váhání v nejistotě příští reakce…a obličej se kroutí do úsměvu.

Osadu tvoří roztroušené chýše, v každé pár rodin. Chýše má mužskou a ženskou část, ságové pláty tvoří vzdušné stěny, listy užívají i na střechu. Naproti je tyč pro ženy, které na mužskou nesmějí, mají svoji tyč. Jediným „nábytkem“ jsou ohniště. Na stěnách visí luky a sady odlišných šípů. Výzdoba prozrazuje úspěchy domácího lovce – 10 čelistí divokých prasat, kosti zvířat, hlava kakadu, mohutný zobák zoborožce a malé lebky. Lupen je omotán na konečku přirození, penis jako by chyběl. Asi je uvnitř, není jasné kde. Ženy halí listí a pruhy stromové kůry. Máma s dvojitým náhrdelníkem zvířecích zubů připomíná čmeláka s tykadly. V uších má ratanové oblouky, v nose devět dírek s ozdobnými klacíky. V nosní přepážce má kostěný klín. Náčelník má v nose tři skvosty. Ratanový kruh, vršek propisky a trumf na špičce nosu, bílý knoflík je přišitý ratanem! Fantazie matky přírody je bezmezná. Ke zdobení se zde hodí cokoliv.

KOROWAI

Duchové přicházejí! Ve věku odhalování složení DNA se vracíme do doby kamenné! Čas zde má jiná měřítka, krájí se na dvě části. Od východu do západu slunce pro život a druhý černý plný duchů a kouzel. Korowai žijí v deštném pralese, jak je bohové stvořili. Nechtějí přijít do styku s civilizací ani s jinými kmeny. Může jich být 50 klanů. Žijí za neviditelnou hranicí nazývanou Pacification Line. Pozná se podle odporu lidí proti vetřelcům. Sayakhové a další kmeny ještě nemají s cizinci zkušenost. Džungle nezná rychlejší tempo pohybu než chůzi. Kolo tady ještě nebylo vynalezeno. K čemu by zde bylo? Chýše je nalepená vysoko v symbióze lidí a mraků v korunách pralesních velikánů. Bez hřebíků zavěsí chýše na kmeny stromů. Vzdalují se zemi, kde vše požírají houby, termiti a bakterie. Utíkají od nepřátel a malarických komárů vzhůru, spojnicí se zemí je tyč se zářezy.

Kůže duchů. Lampa je v místním jazyce „měsíc duchů“. Svůj název má každý z deseti různých druhů šípů. 11 odlišných slov je pro ságo, jen jediný společný výraz zde má láska, soucit i smutek. Korowai nedávají city najevo. Něha se schovala. Neznají vyjádření „překvapení.“ Pro trenky a triko neměl jazyk výraz, říká jim „kůže duchů“. Někteří Korowai mění kůži. Pak se dívají s pohrdáním na ostatní, kteří touto změnou ještě neprošli.

Chýše má tři části. V prostřední klouže běžný život, přední je mužská, zadní pro ženy. Po stěnách visí luky a šípy, „nábytkem“ jsou ságové listy. U stropu se houpají kosti nalovených zvířat, lebky kaloňů, zobák zoborožce, želví krunýře, hlava papouška, čelisti divokého prasete. Ohniště je z jílu k izolaci plamenů. Mezi klacky podlahy propadává odpad. Oheň má tabu. Do plamenů nesmí nehet, chýši by ovládl čaroděj.

Sázím do svých střev! Šamani přivolávají černou magií na nepřátele žravost a hladomor. Původ krutostí se připisuje hadímu duchovi, který posílal své dvě ženy za hledáním potravy do džungle. Když odešly, odhodil kůži a stal se krásným mladým mužem. Jedna z žen však odhalila tajemství a hadí kůži zničila. Jako odplatu seslal hadí duch na lidi hlad a smrt. Hlad je všudypřítomný. Střeva jsou místem cítění a myšlenek. „Sázím do svých střev“ znamená „Myslím, že…“ Nemají kožené předměty, snědí i kůži. Vše živé je vítanou kořistí, myši, žáby, pakobylky, sarančata i brouci. Hmyz i ještěrky se osmahnou na ohni nebo se spolknou syrové. Na hady, savce a ptáky jsou muži. Loví sami nebo v menších skupinách. Stopují kasuáry i stromové klokany, výjimečně najdou obrovité kasuáří vejce. Na divoká prasata číhají na stromech, šíp je rychlý. Lovec si hodí úlovek na záda s prasečíma nohama kolem krku a boků. Zabití prasnice dá selata.

Ságo. Strom života má 11 různých slov! Palma Metroxylon sagu je nejstarší zdroj potravy a hlavní plodina nížin. Nová Guinea je původní domov sága s jeho největší plochou na světě. Sklizeň je nejméně pracná, v močálech rostou ve shlucích. Za tři roky vzniká kmen se škrobem na růst květu, který ohlašuje smrt palmy. Nic nepřijde nazmar. Kůra na podlahu, listy jako stěny chýší i došky střechy. Trny na oblíbené šperky z dírek nosu. Ve starých palmách se usazují ságoví červi. Nosorožík, tank mezi brouky, klade vajíčka do kmene a jeho larvy jsou ceněnou pochoutkou. Pro obřadní účely porazí mladou palmu a nechají jako inkubátor, za měsíc sbírají tlusté larvy. Jedí syrové jako základ obřadní hostiny. Sklizeň sága je jednoduchá. Muži porazí strom, oklestí trny a odstraní kůru. Dřeň rozmělní, protlačí sítem z listí a vymývají, ženy dělají z listů koryta. Usazením se odděluje škrob, těžší ságo klesá na dno, škrob plní koše ze ságových listů. Ságová hmota plní rákos i bambusy jako zásobárna. Ságové těsto se míchá s pochoutkami ještěrek a mravenců.

Svět není koule! Deštný prales je živnou půdou nemocí. Pro slabou výživu je život krátký, neznají ani jména předků. Smrt je častá, umírají na malárii, šípy a parazity. Mrtví se odloží do opuštěné stromové chýše nebo se zahrabou v džungli. Obvyklý věk je 35. Dětem se dává jméno až v roce a půl. Dřív to nemá smysl, mnoho jich umírá. Vše ovládají čáry, nemoc je vina čaroděje. Msta uvádí řetěz bojů, složitá vyjednávání nemají prostor…

Svět Bolibelip sestává ze čtyř soustředných kruhů. První je pro všechny, zde žijí lidé a zvířata. Na druhé straně kruhu leží konec míst, kde žijí duše v odrazu viditelného světa. Za ním se prostírá Velká voda s rybami Ndewé, kolem vody je nebe a hvězdy. Svět Korowai je jednoduchý i komplikovaný! Vše stvořil Velký duch Ginol. Nebyl spokojen, tak ničil. Zničil první, druhý i další. Ani pátý bolibelip není poslední. Odvěká víra učí, že kontakt se zlým duchem je pohroma. Prý přijdou bílí duchové se spousty věcí. Až se dotknou duchů s kůží bledou jak leklá ryba, bude to konec i pátého kruhu. Stejný osud mohou přinést i věci bledých duchů. Nový svět tuší jen mlhavě. Starci vyprávějí, že dotek s ním obrátí džungli naruby jak kůži z rajky. Nemají představu o kulatosti zeměkoule. Neví, že jejich džungle je novým územím Indonésie. Indonésie zase neví o jejich existenci.

Korowai nechtějí být objeveni. Chýše v korunách stromů jsou nepřístupné. Skrývají se v hlubinách pralesa a vetřelce odrazují záplavou šípu. Svůj osud se snaží oddálit.

Snědli 20 lidí! Misionáři tvrdí, že Korowai stále praktikují kanibalismus. Misijní studie Nedostupné oblasti uvádí:

Horní tok řeky od Yaniruma až k Seradala má 5 000 lidí s lovci lebek. Zabijí a snědí! Církevní zástupce popisuje zabíjení a pojídání nepřátel z dubna 1997, kdy vypukly znova boje. Zabili a snědli 20 lidí. Žijí NA stromech ze strachu z nepřátel, uzavření k cizincům. Zatím známe třetinu oblasti. Oblast je obtížná pro strach z cizích. Jen pár osad dovolí vstup na své území. Většina uzavřených se bojí, že příchozí na ně uvrhnou kletbu. Tým dokumentující místní byl často vystaven ohrožení života. Oblast od hor na jih má množství kožních chorob a ztížený pohyb. Do mnoha osad noha cizince dosud nevstoupila. První kontakt byl navázán v listopadu 1995 s kmenem Tokuni. Pár členů církve přiletělo helikoptérou, strávili hodinu s devíti tokunskými muži. Nosí kouzelné věci a dřevěné symboly. V září 1996 kmen Momuna vtrhl do vesnice a zabil vůdce Tokuni. Poté Tokuni zabili 8 Momuni. „Slavnost ságových housenek“ obvykle rozkmotří v boje a války. Nepřátele pověsí na strom nebo přitlučou k zemi a vyjmou jim srdce..

Zakázaná nahota. Jsme první bílí lidé v historii, kteří se do Tokuni dostali po svých. Do panenských míst však přiletí misijní helikoptéra jako válečná operace či novodobé křižácké tažení. Bojují nerovnými prostředky. Televize s generátorem promítne Ježíšovo zmrtvýchvstání. Bezelstní lidé džungle neviděli jinou kulturu, promítání má ochromující účinek. Sledují zázraky, nahota je prý hřích. Animismus má „pouze“ tradici. Pastoři nutí domorodce vykácet džungli, budovat ranvej, postavit svatostánek.

Chýše v nebesích. Území stromových lidí je nejdivočejší. Pokusů dostat se do oblasti nebylo mnoho. Některé skončily dřív, než začaly, jinde proběhly omezené kontakty. Neprostupnější než bláto a změť lián je houština kouzel, viny a msty. Každý chybný krok, slabost i nedomyšlená reakce může přinést smrt! Chýše nejsou stavby na věčnost. Do korun stromů je žene strach z komárů a lidí. Pokud jsou ve sporu, staví chýši nebesky vysoko. Když se spor urovná, stěhují se níž. Výška chýší prozradí strach z lidí nebo přírody. V míru klesají i stromové chýše. Vysekaná paseka rodí lidskou existenci. Nejvyšší chýše trůní 40 metrů vysoko. Nahoru vyšplhají jen Korowai, nahým tělům chybí respekt k životu. Za nimi do mraků se odváží blázen nebo kaskadér. Chýše na stromě je i vysoko podaná ruka blesku.

Bude výška stromové chýše postupně klesat? Až zmizí kmenové války, spadnou chýše na zem?

KIMYALOVÉ

Byli objeveni jako jeden z posledních kmenů, je se čeho bát! Chlapi střílí z luků, přesné šípy budí respekt. Narážíme na zvláštní kámen, náhrobní! Cedulka oznamuje, že zde byli zabiti a snědeni dva protestantští misionáři. Měli smůlu! Australan Stan Dale a Američan Phil Masters udělali chybu, pokusili se domorodcům spálit fetiše. Na jejich tělech si zde pochutnávali v roce 1968. Morbidní představa. U náhrobního kamene teď okopává nahá rodinka batáty. Zubí se na nás, ukazují na kámen. Pokouším se o pozdrav, křečovitě se usmíváme. Cedulka se v paprscích žalujícího slunce leskne. Od kamene mrtvých se dívá postarší muž. Pohled nahání husí kůži. Chce snad opakovat hostinu? Zvláštní pocity u lidí, o kterých víme, že zabíjeli a pojídali předchůdce. Hranice potravinového řetězce se mění. K dotazu na krutou událost odpoví s pohlazením břicha: „Byl to dobrý člověk…“